11. 5. 2010
Emily Dickinsonová
Emily Dickinsonová prožila svůj život v tiché a nenápadné askezi, v ústraní otcovského domu, odkud posledních dvacet let svého života nevyšla. Zdánlivě se toho v jejím životě příliš mnoho neodehrálo. Její životopisec, který by se neodvážil na vratkou půdu dohadů a spekulací a vycházel by výhradně ze zřejmých fakt, by neměl příliš dlouhou práci. O životě této nejslavnější moderní americké básnířky je toho totiž známo jen velmi málo a věrohodná rekonstrukce událostí jejího života je svízelnější než u mnohých spisovatelů a básníků z mnohem ranějších období světové literatury.
Emily Dickinsonová se narodila 10. prosince 1830 v Amherstu ve státě Massachusetts. V mládí patřila k nejtalentovanějším a nejoblíbenějším studentkám místní střední školy, od níž si její otec, význačný amherstský právník a svého času i senátor, mnoho sliboval. Prý to byl velmi energický a přísný muž, jehož celá rodina chovala v bázlivé úctě. K jeho zklamání, ale
zřejmě do značné míry i jeho vlastním přičiněním, se z veselé a povídavé Emily stala tichá a uzavřená mladá žena, která se ponejvíce zdržovala doma, pečovala o rodiče a starala se o chod domácnosti. Až na jednu cestu do nedalekého Bostonu nikdy nikam necestovala.
Od roku 1862, kdy u ní zjevně došlo k silnému citovému traumatu, se datuje její naprostá izolace od okolního světa. Bylo jí třicet jedna let. Začala se oblékat jen do bílých šatů, neopouštěla dům a zahradu, nekomunikovala s lidmi, ani s nejbližšími přáteli, jinak než písemně. Zároveň začala mimořádně intenzívně psát verše a tento mohutný záchvěv inspirace trval až do roku 1865. V dubnu 1862 poslala čtyři své básně publicistovi a spisovateli Thomasi Wentworthu Higginsonovi, aby posoudil, zda „dýchají“. Higginson je nedoporučil k publikování, neboť je považoval za příliš rytmicky nevyrovnané a hektické. Těžko říci, co si Dickinsonová od Higginsonova hodnocení slibovala, a do jaké míry ji zklamalo. Skutečností zůstává, že si s tímto člověkem, který se od ní diametrálně odlišoval svými názory i životním zaměřením, dopisovala až do své smrti a v roce 1870 se s ním dokonce i krátce ve svém domě setkala. Higginson se tak stal jediným člověkem „zvenčí“, který Dickinsonovou viděl a hovořil s ní. Tento muž, kterého pálily aktuální politické problémy doby, ji pochopitelně vnímal jako bizarní a exaltovanou podivínku a ačkoli v ní vytušil velkou básnířku, nikdy jí nedokázal zcela porozumět.
Po smrti otce a matky žily sestry Emily a Lavinia (Vinnie) v domě samy, jen se služebnou. Občas je navštěvoval bratr Austin, který žil nedaleko se svou rodinou. Dům staropanenských sester opřádaly podivné pověsti a dohady, maloměsto ve své lačnosti po senzaci spřádalo zaručeně pravdivé pomluvy o Emilyině minulosti. Jisté však je, že poslední léta svého života Emily Dickinsonová trpěla těžkou duševní chorobou. Zemřela 15. května roku 1886.
Toto jsou v krátkosti biografická fakta Emily Dickinsonové. Mezi řádky zůstává nebezpečně rozsáhlý prostor pro dohady a spekulace. Nejvíce otazníků způsobuje ono záhadné citové trauma, po němž došlo k zásadnímu obratu v jejím životě. Pravdou je, že v roce 1859 navštívil dům Dickinsonových reverend Charles Wadsworth. Ačkoli neexistují žádné přímé důkazy, má se všeobecně zato, že Emily se do něj během této jediné návštěvy zamilovala. Údajně si spolu velmi intenzivně dopisovali, jejich korespondence se však nezachovala, neboť milující sestra Vinnie ji po Emilyině smrti spálila. V prosinci 1861, kdy už zuřila občanská válka, Wadsworth odjel do San Franciska, aby tam dělal kazatele. Toto datum se přibližně kryje s oním zásadním obratem v Emilyině životě. Wadsworth se v roce 1869 vrátil zpět do Philadelphie, ale Dickinsonová se s ním podruhé – a naposledy – setkala až v roce 1880. Svou reminiscenci na toto setkání popisuje v dopise Charlesi H. Clarkovi, který napsala měsíc před svou smrtí, v dubnu 1886. Ačkoli postavu reverenda Wadsworthe všichni literární historici více méně přijímají za pravděpodobný důvod, který způsobil změnu v životě Emily Dickinsonové, rozcházejí se v názorech, jak vlastně bílá amherstská paní od roku 1862 žila.
Vzniklo tak několik „image“ Emily Dickinsonové, z nichž každá se nějak snaží interpretovat faktografické vakuum pomocí výkladu jejích básní a korespondence, ale také více či méně podložených informací jejích současníků. Existují dohady, že dobrovolná klauzura Dickinsonové byla jen zástěrkou pro tajné milostné vášně. Lze v ní vidět jakousi obdobu Soni z Čechovova Strýčka Váni – nehezkou starou pannu, hluboce raněnou zklamáním v jediné životní lásce a trpně oddanou běhu života. Americká kritička Camille Pagliová dokonce vyslovuje domněnku, že Dickinsonová měla lesbické sklony. Těžko říci, která z těchto domněnek je pravdivá. Vlastně na tom ani příliš nezáleží, – pravděpodobnost, že se najde ještě nějaká pozůstalost Emily Dickinsonové, je mizivá a její básně mluví ke každému po svém.
Stejně tak je těžké posoudit, nakolik její odmítání publikovat pramenilo z vnitřního přesvědčení a nakolik bylo pózou raněné odmítnuté duše. Zdá se, že zpočátku – poté, co jí Higginson ve svém prvním dopise vydání veršů nedoporučil, – šlo především o obrannou pózu, která se teprve později vyvinula v zásadní niterné rozhodnutí. Z hlediska přijatých společenských norem stála mezi Dickinsonovou a publikováním její naprostá neschopnost běžné komunikace s lidmi a zjevná nepružnost a neadaptibilita k normám své doby. Tyto její vlastnosti, které sešněrovaly její reálný život do svěrací kazajky vlastního domu, se však v jiné poloze staly puncem její poezie, které vyrazily nekompromisní originalitu výrazu a zcela průkopnický rytmus a rým.
Ač je to opět jen další z řady dohadů, život a dílo této ženy nám napovídá, že měla k žití dva světy, které však bez sebe nemohly existovat a kdyby se jeden z nich změnil, nepochybně by to poznamenalo oba. Na jedné straně byl svět strnulých rituálů každodenního života, péče o rodinu, vyjetých kolejí zaběhnutých rozhovorů. Čím byl tento svět sevřenější, tím byl její druhý, vnitřní svět neomezenější a svobodnější. V jednom ze svých dopisů T. W. Higginsonovi píše, že jejími společníky nejsou lidé, ale kopce, západ slunce a její pes. Na první pohled to zní poněkud přepjatě, ale Dickinsonová pouze konstatovala holou pravdu. Tato komunikace bez konverzace pro ni byla nejpřirozenější a nejpřínosnější. Čteme-li v jejích dopisech o zahradě, kterou milovala, vždy jen prosperuje, až se nabízí myšlenka, že Dickinsonová byla onou duchovní zahradnicí, které všechny rostliny vzkvétají pod rukama, což je jev popsaný pozorovateli v evropských i buddhistických klášterech. Z jejích básní i dopisů je vidět, že vnímala přírodu celou svou bytostí, chápala podstatu každého kamene, stromu i zvířete. Její poezie je všestrannou encyklopedií duchovního souznění s přírodou, jejíž součástí je i lidský život a umírání. Pokud k ní přes hradby její izolace přece jen dolehl nějaký vliv, pak to jistě byl transcendentalismus Ralpha Walda Emersona a Henryho Davida Thoreaua. Přirovnáme-li její poezii k textům, které zaručeně znát nemohla, pak je to Lao'cova taoistická poezie a místy i japonské haiku.
Některé její básně v sobě mají prvky jasnozřivosti, okamžitého, krátkého osvícení, čemuž odpovídá i jejich hektický, klopýtavý rytmus, jako by Dickinsonová sama nevěřila tomu, co jí právě píše pero, jako by se snažila dohnat myšlenku, která jí bleskla hlavou. Neměla arbitra, jak sama říkala, nestála před žádným „tribunálem“, mohla si proto psát, jak sama chtěla. Kdyby psala tak, jak chtěli jiní, mohla by sklouznout do pastorální líbivosti.
Dickinsonové šlo vždy maximální přesnost a úspornost vyjadřování, necítila potřebu obalovat kostru myšlenky masem květnaté výmluvnosti. Sdělit své intutitivní poznání pro ni bylo mnohdy důležitější než forma, a tak vznikala poezie, která postrádala následné kosmetické úpravy. To neznamená, že by to byly nějaké pokusy nanečisto, ke kterým se už dále nevracela, naopak, mnoho básní existuje ve variantních čteních. Nicméně opravy se zřídkakdy týkaly rytmu, rýmu, pravopisu či interpunkce. Většinou šlo právě o pozměnění významu či o přesnější vyjádření myšlenky.
Slovo myšlenka je však v tomto případě nepřesné, neboť tato poezie je sotva plodem racionálního uvažování. Je to spíše forma duchovního poznání, která nemá s intelektem nic společného. Dickinsonová bez duchovních učitelů či pastýřů ušla po této cestě notný kus vlastními silami. V dnešní době telefonů, rozhlasu, televize a počítačů si sotva lze představit intenzitu jejího odloučení, nezastřešeného žádným náboženským ani ideologickým diktátem. Ač o sobě Higginsonovi píše, že není věřící, její dílo vypovídá spíše o tom, že odmítala přijaté způsoby komunikace s Bohem, stejně jako s lidmi. Čistota a upřímnost její víry je nade vši pochybnost.
Záhy po smrti Emily Dickinsonové se bariéra nepublikovatelnosti prolomila. Zdá se, že osud jejího díla poté, co zemřela, je bez peripetií a záhad, které provázely její život.
Při pořádání sestřiny pozůstalosti, narazila Lavinia Dickinsonová na množství svazečků básní, psaných Emilyinou rukou, jejichž celkový počet dosáhl neuvěřitelných 1775 čísel. Takový rozsah jejího díla nikdo netušil. Lavinia přesvědčila manželku amherstského profesora Mabel Loomisovou-Toddovou, aby básně přepsala a uspořádala k vydání. Hořkou ironií osudu jí v tom pomáhal právě Thomas Wentworth Higginson. I tentokrát – stejně jako předtím ve svých dopisech k básnířce, která ho žádala o radu, – se cítil povinen její poezii učesat. Uhladil rýmy, zpravidelnil rytmus, dal básním názvy a upravil interpunkci.
První vydání 115 básní Emily Dickinsonové se k překvapení editorů v roce 1890 setkalo s obrovským ohlasem. Brzy následovaly dvě další várky básní a vydání dopisů Emily Dickinsonové, takže až do roku 1914 byl celkový počet vydaných básní 551. V dalších vydáních, která redigovala neteř Emily Dickinsonové a dědička její pozůstalosti, Martha Dickinsonová-Bianchiová, a posléze Mabel Loomisová-Toddová se svou dcerou Millicent Tbddovou-Binghamovou, se už objevují básně ve více méně originálním znění. S poslední částí poezie Emily Dickinsonové se čtenáři seznámili až v roce 1945. V roce 1950 literární pozůstalost Emily Dickinsonové přešla do správy Harvardské univerzity a její péčí vyšlo v roce 1955 pod redakcí Thomase H. Johnsona první sebrané dílo v původním znění. Svět, který Emily Dickinsonové kdysi „nechtěl psát“, si za 69 let po její smrti, konečně mohl poprvé přečíst celý její dopis.
E. K.
Emily Dickinsonová se narodila 10. prosince 1830 v Amherstu ve státě Massachusetts. V mládí patřila k nejtalentovanějším a nejoblíbenějším studentkám místní střední školy, od níž si její otec, význačný amherstský právník a svého času i senátor, mnoho sliboval. Prý to byl velmi energický a přísný muž, jehož celá rodina chovala v bázlivé úctě. K jeho zklamání, ale
zřejmě do značné míry i jeho vlastním přičiněním, se z veselé a povídavé Emily stala tichá a uzavřená mladá žena, která se ponejvíce zdržovala doma, pečovala o rodiče a starala se o chod domácnosti. Až na jednu cestu do nedalekého Bostonu nikdy nikam necestovala.Od roku 1862, kdy u ní zjevně došlo k silnému citovému traumatu, se datuje její naprostá izolace od okolního světa. Bylo jí třicet jedna let. Začala se oblékat jen do bílých šatů, neopouštěla dům a zahradu, nekomunikovala s lidmi, ani s nejbližšími přáteli, jinak než písemně. Zároveň začala mimořádně intenzívně psát verše a tento mohutný záchvěv inspirace trval až do roku 1865. V dubnu 1862 poslala čtyři své básně publicistovi a spisovateli Thomasi Wentworthu Higginsonovi, aby posoudil, zda „dýchají“. Higginson je nedoporučil k publikování, neboť je považoval za příliš rytmicky nevyrovnané a hektické. Těžko říci, co si Dickinsonová od Higginsonova hodnocení slibovala, a do jaké míry ji zklamalo. Skutečností zůstává, že si s tímto člověkem, který se od ní diametrálně odlišoval svými názory i životním zaměřením, dopisovala až do své smrti a v roce 1870 se s ním dokonce i krátce ve svém domě setkala. Higginson se tak stal jediným člověkem „zvenčí“, který Dickinsonovou viděl a hovořil s ní. Tento muž, kterého pálily aktuální politické problémy doby, ji pochopitelně vnímal jako bizarní a exaltovanou podivínku a ačkoli v ní vytušil velkou básnířku, nikdy jí nedokázal zcela porozumět.
Po smrti otce a matky žily sestry Emily a Lavinia (Vinnie) v domě samy, jen se služebnou. Občas je navštěvoval bratr Austin, který žil nedaleko se svou rodinou. Dům staropanenských sester opřádaly podivné pověsti a dohady, maloměsto ve své lačnosti po senzaci spřádalo zaručeně pravdivé pomluvy o Emilyině minulosti. Jisté však je, že poslední léta svého života Emily Dickinsonová trpěla těžkou duševní chorobou. Zemřela 15. května roku 1886.
Toto jsou v krátkosti biografická fakta Emily Dickinsonové. Mezi řádky zůstává nebezpečně rozsáhlý prostor pro dohady a spekulace. Nejvíce otazníků způsobuje ono záhadné citové trauma, po němž došlo k zásadnímu obratu v jejím životě. Pravdou je, že v roce 1859 navštívil dům Dickinsonových reverend Charles Wadsworth. Ačkoli neexistují žádné přímé důkazy, má se všeobecně zato, že Emily se do něj během této jediné návštěvy zamilovala. Údajně si spolu velmi intenzivně dopisovali, jejich korespondence se však nezachovala, neboť milující sestra Vinnie ji po Emilyině smrti spálila. V prosinci 1861, kdy už zuřila občanská válka, Wadsworth odjel do San Franciska, aby tam dělal kazatele. Toto datum se přibližně kryje s oním zásadním obratem v Emilyině životě. Wadsworth se v roce 1869 vrátil zpět do Philadelphie, ale Dickinsonová se s ním podruhé – a naposledy – setkala až v roce 1880. Svou reminiscenci na toto setkání popisuje v dopise Charlesi H. Clarkovi, který napsala měsíc před svou smrtí, v dubnu 1886. Ačkoli postavu reverenda Wadsworthe všichni literární historici více méně přijímají za pravděpodobný důvod, který způsobil změnu v životě Emily Dickinsonové, rozcházejí se v názorech, jak vlastně bílá amherstská paní od roku 1862 žila.
Vzniklo tak několik „image“ Emily Dickinsonové, z nichž každá se nějak snaží interpretovat faktografické vakuum pomocí výkladu jejích básní a korespondence, ale také více či méně podložených informací jejích současníků. Existují dohady, že dobrovolná klauzura Dickinsonové byla jen zástěrkou pro tajné milostné vášně. Lze v ní vidět jakousi obdobu Soni z Čechovova Strýčka Váni – nehezkou starou pannu, hluboce raněnou zklamáním v jediné životní lásce a trpně oddanou běhu života. Americká kritička Camille Pagliová dokonce vyslovuje domněnku, že Dickinsonová měla lesbické sklony. Těžko říci, která z těchto domněnek je pravdivá. Vlastně na tom ani příliš nezáleží, – pravděpodobnost, že se najde ještě nějaká pozůstalost Emily Dickinsonové, je mizivá a její básně mluví ke každému po svém.
Stejně tak je těžké posoudit, nakolik její odmítání publikovat pramenilo z vnitřního přesvědčení a nakolik bylo pózou raněné odmítnuté duše. Zdá se, že zpočátku – poté, co jí Higginson ve svém prvním dopise vydání veršů nedoporučil, – šlo především o obrannou pózu, která se teprve později vyvinula v zásadní niterné rozhodnutí. Z hlediska přijatých společenských norem stála mezi Dickinsonovou a publikováním její naprostá neschopnost běžné komunikace s lidmi a zjevná nepružnost a neadaptibilita k normám své doby. Tyto její vlastnosti, které sešněrovaly její reálný život do svěrací kazajky vlastního domu, se však v jiné poloze staly puncem její poezie, které vyrazily nekompromisní originalitu výrazu a zcela průkopnický rytmus a rým.
Ač je to opět jen další z řady dohadů, život a dílo této ženy nám napovídá, že měla k žití dva světy, které však bez sebe nemohly existovat a kdyby se jeden z nich změnil, nepochybně by to poznamenalo oba. Na jedné straně byl svět strnulých rituálů každodenního života, péče o rodinu, vyjetých kolejí zaběhnutých rozhovorů. Čím byl tento svět sevřenější, tím byl její druhý, vnitřní svět neomezenější a svobodnější. V jednom ze svých dopisů T. W. Higginsonovi píše, že jejími společníky nejsou lidé, ale kopce, západ slunce a její pes. Na první pohled to zní poněkud přepjatě, ale Dickinsonová pouze konstatovala holou pravdu. Tato komunikace bez konverzace pro ni byla nejpřirozenější a nejpřínosnější. Čteme-li v jejích dopisech o zahradě, kterou milovala, vždy jen prosperuje, až se nabízí myšlenka, že Dickinsonová byla onou duchovní zahradnicí, které všechny rostliny vzkvétají pod rukama, což je jev popsaný pozorovateli v evropských i buddhistických klášterech. Z jejích básní i dopisů je vidět, že vnímala přírodu celou svou bytostí, chápala podstatu každého kamene, stromu i zvířete. Její poezie je všestrannou encyklopedií duchovního souznění s přírodou, jejíž součástí je i lidský život a umírání. Pokud k ní přes hradby její izolace přece jen dolehl nějaký vliv, pak to jistě byl transcendentalismus Ralpha Walda Emersona a Henryho Davida Thoreaua. Přirovnáme-li její poezii k textům, které zaručeně znát nemohla, pak je to Lao'cova taoistická poezie a místy i japonské haiku.
Některé její básně v sobě mají prvky jasnozřivosti, okamžitého, krátkého osvícení, čemuž odpovídá i jejich hektický, klopýtavý rytmus, jako by Dickinsonová sama nevěřila tomu, co jí právě píše pero, jako by se snažila dohnat myšlenku, která jí bleskla hlavou. Neměla arbitra, jak sama říkala, nestála před žádným „tribunálem“, mohla si proto psát, jak sama chtěla. Kdyby psala tak, jak chtěli jiní, mohla by sklouznout do pastorální líbivosti.
Dickinsonové šlo vždy maximální přesnost a úspornost vyjadřování, necítila potřebu obalovat kostru myšlenky masem květnaté výmluvnosti. Sdělit své intutitivní poznání pro ni bylo mnohdy důležitější než forma, a tak vznikala poezie, která postrádala následné kosmetické úpravy. To neznamená, že by to byly nějaké pokusy nanečisto, ke kterým se už dále nevracela, naopak, mnoho básní existuje ve variantních čteních. Nicméně opravy se zřídkakdy týkaly rytmu, rýmu, pravopisu či interpunkce. Většinou šlo právě o pozměnění významu či o přesnější vyjádření myšlenky.
Slovo myšlenka je však v tomto případě nepřesné, neboť tato poezie je sotva plodem racionálního uvažování. Je to spíše forma duchovního poznání, která nemá s intelektem nic společného. Dickinsonová bez duchovních učitelů či pastýřů ušla po této cestě notný kus vlastními silami. V dnešní době telefonů, rozhlasu, televize a počítačů si sotva lze představit intenzitu jejího odloučení, nezastřešeného žádným náboženským ani ideologickým diktátem. Ač o sobě Higginsonovi píše, že není věřící, její dílo vypovídá spíše o tom, že odmítala přijaté způsoby komunikace s Bohem, stejně jako s lidmi. Čistota a upřímnost její víry je nade vši pochybnost.
Záhy po smrti Emily Dickinsonové se bariéra nepublikovatelnosti prolomila. Zdá se, že osud jejího díla poté, co zemřela, je bez peripetií a záhad, které provázely její život.
Při pořádání sestřiny pozůstalosti, narazila Lavinia Dickinsonová na množství svazečků básní, psaných Emilyinou rukou, jejichž celkový počet dosáhl neuvěřitelných 1775 čísel. Takový rozsah jejího díla nikdo netušil. Lavinia přesvědčila manželku amherstského profesora Mabel Loomisovou-Toddovou, aby básně přepsala a uspořádala k vydání. Hořkou ironií osudu jí v tom pomáhal právě Thomas Wentworth Higginson. I tentokrát – stejně jako předtím ve svých dopisech k básnířce, která ho žádala o radu, – se cítil povinen její poezii učesat. Uhladil rýmy, zpravidelnil rytmus, dal básním názvy a upravil interpunkci.
První vydání 115 básní Emily Dickinsonové se k překvapení editorů v roce 1890 setkalo s obrovským ohlasem. Brzy následovaly dvě další várky básní a vydání dopisů Emily Dickinsonové, takže až do roku 1914 byl celkový počet vydaných básní 551. V dalších vydáních, která redigovala neteř Emily Dickinsonové a dědička její pozůstalosti, Martha Dickinsonová-Bianchiová, a posléze Mabel Loomisová-Toddová se svou dcerou Millicent Tbddovou-Binghamovou, se už objevují básně ve více méně originálním znění. S poslední částí poezie Emily Dickinsonové se čtenáři seznámili až v roce 1945. V roce 1950 literární pozůstalost Emily Dickinsonové přešla do správy Harvardské univerzity a její péčí vyšlo v roce 1955 pod redakcí Thomase H. Johnsona první sebrané dílo v původním znění. Svět, který Emily Dickinsonové kdysi „nechtěl psát“, si za 69 let po její smrti, konečně mohl poprvé přečíst celý její dopis.
E. K.
Zdroj
<DOMŮ>
