Joseph Conrad
Přestože cizinec, ukázal Joseph Conrad Angličanům, jak mistrovsky psát knihy. Dodnes je jedním z největších spisovatelů britského společenství a jeho knihy s tématikou moře, patří k tomu nejlepšímu, co bylo o moři, oceánech a a plavbě napsáno. Jeho knihy však nejsou jen dobrodružné, ale mají mnohem větší přesahy. To ilustruje jeho zřejmě největší dílo Srdce temnoty, které bezesporu patří k vrcholům světové prózy.
Anglický spisovatel
Joseph Conrad (1857–1924) se narodil ukrajinském městě Berdyčiv (poblíž Žytomyru).Pocházel z polské zemanské rodiny. Jeho otec, Apollo Korzeniowski, byl romantický básník a vlastenec, který byl za přípravu národního povstání vězněn a poté poslán do vyhnanství do Vologdy na severu Ruska.
Conrad námořník
V sedmnácti letech (roku 1874) se po smrti svých rodičů vydal Conrad do Marseille a stal se námořníkem na francouzských obchodních lodí plavících se do Karibiku. Nebyla to jen dobrodružně romantická posedlost, blouznivá vidina dětství, jež přerostla v jistotu životního poslání; moře bylo Conradovi – vyrůstajícímu v ponižujícím prostředí národnostního i politického útlaku a osobně pod policejním dozorem – vysněnou říší volnosti, ukládající člověku neúprosné sice, ale zato prosté a čestné povinnosti.
Ke konci sedmdesátých let přešel k anglickému loďstvu, roku 1886 dosáhl hodnosti kapitána a získal britské státní občanství. Plavil se po všech oceánech, dosáhl kapitánského diplomu, dočkal se samostatného velení – a to bylo vše. V třiceti sedmi letech, na samém prahu vysněné existence, musel kapitulovat před ironií osudu a svého životního cíle se vzdát: pro nedostatek míst se už nedostal na další loď a také již nemohl spoléhat na zdraví, otřesené malarií za dobrodružné plavby po Kongu. Zbývala jediná možnost: založit příští existenci na tom, co na svých posledních plavbách začal pěstovat ze zvědavosti a co se mu stalo naléhavou, ale přísně soukromou potřebou – na zkušenostech a dojmech z vlastního života, vybroušených v literárním zpracování tak, aby nejen zářily intensitou původní smyslové názornosti, ale dávaly všem jednotlivým zážitkům hlubokou perspektivu pohledu na složité bloudění člověka ve světě, který znal.
Conrad spisovatel
Tak se tedy proměnil Conrad ve spisovatele, nečekaně, takřka proti své vůli. Psal jazykem námořníků, mezi něž se z vlastní vůle zařadil, angličtinou, kterou ovládl teprve v dospělém věku; nezbavil se sice už nikdy cizího přízvuku v řeči, ale stal se jedním z největších mistrů anglické prózy.
Zvláštní okolnosti Conradovy životní dráhy vymezily do značné míry i tematiku jeho prací. Mnohonásobně vykořeněn, nesplynul v podstatě nikdy se žádnou společenskou vrstvou. Život na pevnině ho odrazoval – ne proto, že se mu jevil jako ustavičný bezohledný boj, ale jako boj plný nedozírných protikladů.
Vlastní zkušenosti ho vedly k názoru, že „svět od nepaměti spočívá na několika prostých zásadách" – na věrnosti, cti, povinnosti a lásce; spočívá na nich potud, pokud tyto zásady tvoří ušlechtilý podklad spolužití mezi lidmi. Proto Conradovi každý vyprávěný příběh mimoděk vyznívá ve své vnitřní souvislosti jako zkouška věrnosti.
Z počátku ho zaujaly spíše typy negativní, jedinci, kteří se těmto prostým zásadám společenského soužití zpronevěřili a tím se ze společnosti vyřadili: Almayerův blud (Almayer's Folly, 1895), Vyvrženec z ostrovů (The Outcast of the Islands, 1896), jakož i většina Povídek neklidu (Tales of Unrest, 1898).
Postavy ztroskotanců jsou však brzy vystřídány optimistickými představiteli heroického romantismu, vzpurnými nositeli protestu proti rozpínavosti mělkých materiálních zájmů Lord Jim (1900), Mládí (Youth, 1902), U konce sil (At the End of the Tether, 1902), Tajfun (Typhoon, 1903) a j., k nimž se Conrad vrací i v posledním období své tvorby, zahrnujícím vedle Hranice stínu hlavně romány Vítězství (Victory, 1911, Zlaty šíp (The Arrow of Gold, 1919), Záchrana (The Rescue, 1920), Korsár (The Rover, 1923) a Povídky z doslechu (Tales of Hearsay, 1925).
Ač nikdy neztrácí víru v bojovnou hodnotu člověka, dívá se Conrad značně pesimisticky na povahu lidských vztahů, které jeho „prostým zásadám" nepřejí; vedle této trpké beznaděje (Nostromo, I9oq.), Tajný agent (The Secret Agent, 1907), V očích západu (Under Western Eyes, 1911), Osud (Chance, I9I3) vyslovuje v Nitru temnoty (The Heart of Darkness, 1902) a v různých povídkách i krutě ironickou obžalobu „civilizačního poslání" bělochů v kolonisovaných zemích.
Přes pestré střídání přírodního rámce, rozmanitost svérázných postav a přes vnější jedinečnost příběhů vyjadřuje Conradova zkušenost v mnohonásobně obměňovaném uměleckém zpracování vlastně námět jediný: ukazuje život člověka jako pásmo neustálých bojů, v nichž jediná chvilka vnitřní slabosti, jediný okamžik zakolísání ve vědomí odpovědnosti vůči druhým vede často k neodčinitelné pohromě.
Zdroj (zmizel)
<DOMŮ>
