Antroposofie samotná vznikla v roce 1913 oddělením od theosofie. Je charakterizovaná jako samostatná duchovní věda o nadsmyslovém poznání světa a určení člověka. Zakladatelem je Rudolf Steiner, který se ve svých úvahách inspiroval mj. filosofií Kanta, Fichteho, Nietzscheho. Inspirovala ho také křesťanská mystika, kristologie, orientální filosofie, jasnovidectví a v neposlední řadě Goethovo přírodovědecké dílo.
Jedním z fundamentů antroposofie je víra v reinkarnaci, která předpokládá existenci duchovního světa, odkud přichází lidské “já”, aby se vtělilo. Ke své argumentaci využívají antroposofové zkušenosti lidí, kteří přežili klinickou smrt a shodně popisují jisté fenomény jako např. cestu tunelem, lehkost bytí a radost, znovuprožití si života ve zkratce, apod. K obrazu “putování” v době klinické smrti Steiner přirovnává obraz spícího člověka - ve snu se odděluje astrální tělo od těla éterického a fyzického. V okamžiku biologické smrti se od fyzického těla odděluje i tělo éterické (jistý druh energie).
Dle antroposofistů je člověk trojjediná bytost - bytost fyzická, duševní a duchovní. Ontogeneze je pak zákonitým narůstáním a zanikáním jednotlivých těl - bytostních vrstev člověka.
Našim smyslům je z lidské podstaty přístupná pouze část lidské bytosti - fyzické tělo, které ovlivňováno přírodními zákony stejně jako minerály, rostliny a zvířata.
Druhé, tzv. éterické, tělo je přístupné duchovním smyslům senzibilů. Tato část je životodárná, činitel růstu, oběhu, plození a je společné s říší rostlin a zvířat.
Astrální tělo je nositelem pocitů, potřeb a má podobu barevného vejcovitého obalu kolem fyzického těla, které máme společné pouze s živočichy.
Pouze lidskou vrstvou je “já”, nositel duše, vědomí sebe sama, svobody a lásky. “Já” je nesmrtelné a ovlivňuje ostatní smrtelné vrstvy bytosti.
Zajímavé je antroposofické pojetí geneze jednotlivých vrstev lidské bytosti, z níž vyplývají psychologické zákonitosti vývoje. Narozením se plně osamostatňuje pouze fyzické tělo (stává se nezávislým na těle matky), ale zůstává obklopeno matčinou éterickou a astrální schránkou. V období první strukturální přeměny v sedmi letech propouští éterický obal éterické tělo. Při druhé strukturální přeměně ve čtrnácti letech se osamostatňuje tělo astrální. Vlastní “já” plně dozrává až kolem jednadvaceti let. Antrposofie dělí tedy počáteční stadia lidského života na tři “sedmiletky”.
V prvním období (do 7 let) se vytváří vazba mezi dítětem a prostředím pouze přes fyzické tělo. Jedinou formou učení je nápodoba a je zbytečné působit na dítě po rozumové stránce. Antroposofisté také podotýkají, že v žádném dalším období nelze napravit, to co bylo zanedbáno do “první strukturální přeměny”. Nosnou ideou je výrok: “svět je dobrý”.
Od sedmého roku věku dochází ke zrození “éterického těla”. V tomto období je neefektivnější působení prostřednictvím podobenství a morálních příkladů. Důležitou roli hraje autorita, která je důležitá zejména pro citový vývoj jedince. Nejdůležitější kognitivní funkcí éterického období je paměť. Žákovi je možné předložit k osvojení i taková fakta, pro jejichž pochopení není ještě dostatečně intelektově vyzrálý. Tyto naučené obsahy žák pochopí v další periodě. Nemalý význam je přiznáván hudbě a umění. Hlavní charakteristika období: “svět je krásný”.
Ve čtrnáctém roce života jedince se rodí “astrální tělo”. Z pamětních a citových obsahů minulého období se generují autentické soudy a úsudky o věcech a jevech. Hlavní téma období: “svět je pravdivý”.
Antroposofie rozděluje osobnostní strukturu člověka na oblast:
· myšlení
· chtění
· cítění.
Centrum myšlení fyziologicky sídlí v mozku, cítění v oblasti hrudníku a úzce souvisí s oběhovou a dýchací soustavou. Zdrojem vůle je oblast břicha a údů. Právě posledně zmíněná část těla člověka (břicho a údy) je zcela bez vědomí - tzv. spící systém, zatímco hrudník obsahuje něco málo vědomí - snící oblast a hlava plná vědomí.
Z uvedených údajů vyvozují antroposofisté následující schéma vývoje jedince. Vývoj směřuje od převažujícího výměnolátkového a údového systému (do 7 let) přes rytmický systém (důraz na citovou výchovu 7-14 let) k mozku (od 14 do 21 let dáváme důraz na rozvoj samostatného myšlení).
V následující části referátu se chci zmínit o některých zajímavých praktických aplikacích antroposofie. Patří sem např. biodynamické hospodářství a mnohé aplikace v oblasti umění.
Mezi aktivity dotýkající se oblasti vzdělávání patří Antroposofické společnosti. Hlavní ideou těchto společností je naprostá svoboda individua. Jejich hlavním úkolem je pěstovat individuální i kolektivní duchovní život. Prostředkem k dosažení uvedeného cíle jsou četné přednášky, studijní kroužky a umělecké aktivity v Domech R.Steinera, které jsou vybaveny knihovnami, knihkupectvími a potřebnými sály.
Z pohledu tématiky speciální pedagogiky je nejzajímavější využití antroposofie v již zmíněných “camphillských komunitách”. V rámci komunit jsou budovány školy, které mimo antroposofie uplatňují principy walfdorské pedagogiky.
Není jistě nepodstatné uvést několik základních charakteristik walfdorské pedagogiky. Výchozí teze zní:”dítě je zcela svobodný tvor”. Celý tento pedagogický směr je výrazně pedocentricky orientován. Už od mateřské školy jsou děti receptivně i aktivně k umění a k rukodělné činnosti, celkově by veškerá školní činnost měla být žákem prožita. Ve walfdorské škole nejsou užívány podrobné učební osnovy, učebnice a různé jiné direktivy. Zajímavou zvláštností je učení po tzv. epochách, kdy se žáci po dobu tří týdnů učí v hlavním vyučovacím bloku dne učí jedinému předmětu, ke kterému se znovu vrací až v dalším pololetí.
Léčebně pedagogickou funkci plní užívání forem (kreslení tvarů, tvarování, formování). Dle zastánců antroposofie každý temperament směřuje k určitým liniím. Např. flegmatici preferují kružnici, proto se učitel snaží přecházet z kružnice do hranatých útvarů. Příkladem může být i terapie hysterických dětí (dle teorie u nich převažují odstředivé tendence). Úkolem terapeuta je přivést dítě od odstředivé kružnice k bodu, který je výrazem koncentrované síly.
Všechny třídy camphillských škol jsou diferencovány podle fyzického věku a ne podle typu postižení žáků. Teoretici to zdůvodňují tím, že nástup určitých schopností je u všech dětí časově shodný bez ohledu na jejich postižení. Navíc dochází k mnohem rychlejšímu rozvoji sociálního cítění dětí, což umožňuje více heterogenní než homogenní skupina.
Camphillské komunity
Vznik těchto komunit je spojen se jménem rakouského lékaře Karla Königa (1939-66). König kolem sebe v letech 1936-38 soustředil ve Vídni skupinu maldých lidí zabývajících se léčebnou pedagogikou na základě antroposofického vidění světa. Nacistická anexe je však přinutila přesídlit do Skotska, kde začali pracovat na výstavbě vesničky, kde by postižení žili jako plnoprávní jedinci společně se zdravou populací. Po půl roce práce byl 1.června 1940 otevřen Camphill House. Dle své teorie koncentroval König práci komunity do třech oblastí:
· lékařská péče
· léčebně výchovné činnosti
· farmářské práce
Byly také organizovány lékařské konference pro vědce, ošetřovatelky i terapeuty.
Další komunity postupně vznikly v Německu, USA, Švýcarsku, Irsku, Holandsku a ve Skandinávii.
Jindřich Svoboda
<DOMŮ>
